„Paní Müllerová, s tou Evropou je to jako s fotbalem“, řekl Švejk...

Ještěže letos v létě fotbalisté kopali o EURO pohár a Irové v referendu vyslovili NE Lisabonské EURO smlouvě, jinak by snad novináři ani neměli o čem psát. 

A přestože na první pohled kopání do mičudy a evropská integrace nemají nic společného, pohled opakovaný nabídne nečekané souvislosti.

První z nich nastolil už prezidentův mluvčí Jakl, který prohlásil, že nutit Irsko opakovat referendum o Lisabonské smlouvě je totéž, jako přemlouvat Turky, aby s námi fotbalové čtvrtfinále hráli tolikrát, dokud zaslouženě neprohrají. V prvním případě by se irským ANO nažrala koza Evropské unie, v tom druhém koza na zahrádce českého fotbalového fanouška.    

Ale co když představu o fotbale a Evropské unii dotáhneme do konce? Lisabonská smlouva v přeneseném slova smyslu potvrzuje fakt, že se všichni máme cítit jako Evropané. Občané jednoho prostoru, téměř jednoho státu. Že máme stále více odpovědnosti za ekonomiku i bezpečnost delegovat do dalekého Bruselu, a že na stejném místě nejlépe vědí, co je pro nás dobré.    

Irové řekli NE dokumentu, který touto cestou směřuje. Který předjímá fakt, že jednou Čechovi nebo Polákovi nebude vadit, že ho v europarlamentu zastupuje 400 Němců a 200 Francouzů. Předjímá situaci, kdy Čech nad takovou situací mávne rukou a řekne si v duchu, že přece všichni jsme Evropané, tak je fuk, z které končiny ho těch pár vyvolených zrovna teď zastupuje.    

Ale jsme DNES opravdu připraveni být takovými Evropany, kteří nehledí na rozdíly národnostní, ekonomické ani jiné? A zde je ta paralela s kopanou. Představme si, že se za pár týdnů Evropa rozhodne vyslat na příští Mistrovství světa ve fotbale jen jeden tým. Tým Evropy, který reprezentuje ducha našeho jedinečného kontinentu, jak by určitě brzy znělo ve vzletných frázích na politickém fóru.  

Pochopitelně by nastal poprask a zděšení. Jednotlivé země by protestovaly, protože velké státy s velkými fotbalovými ligami mají lepší hráče, tudíž by na ty malé v sestavě Evropy moc míst nezbylo. A začala by jednání o kvótách, povoleních, vyrovnáních a kompenzacích.

Ze Španělska tři hráči, z Německa dva, z Česka jeden. Rozdělujeme dle kvality, velikosti a ... tak trochu i peněz, že. A nakonec by si politici po úporných probdělých nocích u jednacích stolů plácli. Velká myšlenka „národního“ týmu Evropy by se podařila. Co na tom, že vzhledem ke kvótám a snaze z každé země uplatnit tu největší hvězdu by mužstvo bylo plné nesourodých fotbalistů, kteří by jen těžko hledali na hřišti společnou řeč. A to doslova. 

A co teprve fanoušci. Nejprve by se objevily výkřiky nesouhlasu, pak výbuchy hněvu a podhoubí směřující k násilí by se rozrůstalo. I novináři by si ťukali na hlavu a říkali, že to celé je nesmysl, vždyť fotbal je jedním z výrazných prvků národní identity, kterou fanouškům nejde jen tak vzít. Asi jako ten důl panu Ptáčkovi v Cimrmanově hře.

Ale copak to v dnešní Evropě chodí jinak? V každém obyvateli kterékoliv členské země hlodají drobné křivdy podobného druhu, ať již v oblasti zemědělství, práva, daní či čehokoliv jiného. Dnešní Evropská unie tyto drobné frustrace vytrvale pěstuje, ale pod rouškou krásných slov si to její, od reality odtržení, politici neuvědomují.   

A když jim Irové řeknou z důvodu těch svých pochybností jasné NE, ještě jsou napomínáni a tlačeni k tomu říct opakované ANO. Myslím, že do seznamu EURO frustrací Irů tím ovšem jen přibývá další čárka.

„Paní Müllerová, s tou Evropou je to jako s fotbalem“, řekl Švejk a na svém vozíku se vydal na bojiště I. světové války. Války, kterou zažehla národnostní nesnášenlivost, útlak menších národů většími a snaha udržovat říše na principu politickém, nikoli na vůli jejich občanů a národů.

Ne že je dnes situace úplně stejná, ale od Maastrichtské smlouvy podepsané v roce 1992 se Evropa krůček po krůčku dostává do končin, které více rozdělují než spojují. Slova o tom, že na sebe budeme hodní, budeme se mít všichni rádi a budeme těmi pravými Evropany, opravdu krásně zní.  

Dá se na nich postavit celá politická kariéra a důrazným hlasem je můžeme nechat znít od řečnického pultíku v europarlamentu, jenže při pohledu na vichřici reality, která se odehrává za okny, už zní jaksi prázdně a falešně.

Obrovská většina obyvatelstva Evropy není připravena na to být Evropany. Kulturní, společenské, národnostní, ekonomické i etnické rozdíly jsou příliš velké. Unifikací (proto máme také od roku 1993 Unii a ne Společenství) rozdíly, které Evropu v minulosti posouvaly kupředu, stíráme a zároveň vytváříme na celém kontinentu podhoubí nacionálních vášní a nespravedlností. 

Stačí si znovu představit ten fotbalový tým Evropy na Mistrovství světa. Malý český fanoušek bude u obrazovky trpce závidět pomalovaným fanouškům Uruguaye, jak si mohou od plic zakřičet gól. A jemu nezbude, než se smířit s tím, že jediný Čech v sestavě Evropy, Petr Čech, je dneska jenom na střídačce ...