Omluva panu Federerovi: „Prohrál jsem Vám zápas!“

Jsem nejnebezpečnějším sportovním fanouškem na světě. Nemůžu za to, ale je to tak. A také s tím nejde nic dělat.

Stačí, abych se díval na nějaké sportovní utkání a začal, byť podvědomě, přát úspěch jedné straně - hokejovému či fotbalovému týmu, tenistovi, střelci, plavci, prostě komukoliv. Může to být favorit favoritů, může mít formu jak hrom, ale jak se na něho kouknu, je jeho osud zpečetěn.

Jenže já mám zároveň aktivní i pasivní sport docela rád a mám i několik vyvolených týmů. Kromě toho samozřejmě fandím i našim reprezentantům všelikého zaměření. Ale prostě si nikdy nemůžu vychutnat živě jejich úspěchy. V době, kdy probíhají ty největší měření sil, nesmím o takové aktuální mele nejlépe vůbec vědět, nebo v daný čas alespoň pozapomenout, že se cosi koná. Pak je slušná naděje, že davy na „Staromáku“ explodují nadšením. Jinak jsou vyhlídky na úspěch „našich“ dosti mizivé. 

Honza Železný vyhrál několik olympijských her i mistrovství světa, ale já ho nikdy živě neviděl hodit daleko. Vždycky jsem koukal na závody, kdy nepostoupil z kvalifikace, nebo se ve finále příšerně trápil. Nebýt záznamových zařízení a řady obrazových sborníků, snad bych ani nevěřil, že byl jedním z největších sportovců světové historie.

Ani Štěpánku Hilgertovou jsem nikdy neviděl propádlovat se ke zlatu pod pěti kruhy. Jen jednou jsem jí zmerčil, jak proplula brankami na olympiádě, a byla ... pátá. Bez rizika pro její osobu mohu tuto kajakářku sledovat pouze v reklamě na Nutelu.

Když Petr Svoboda v hokejovém finále v Naganu střílel vítězný gól, myslím že jsem zrovna dřímal po probdělé noci plné sledování jiných olympijských sportů. Naopak jsem zcela určitě sledoval samostatné nájezdy na mistrovství světa v Praze 2004, v nichž nám Američané vzali naději na postup už ze čtvrtfinále. 

Před pár týdny jsem se unavený vrátil z pořádání cyklistického závodu Křivoklátské peklo a vysílením usnul. Ani jsem nevnímal, že hrajeme s Tureckem důležité, pro změnu fotbalové, čtvrtfinále. Spal jsem až do stavu 2:0 pro nás, když mě brácha vzbudil, ať se jdu podívat alespoň na poslední čtvrthodinu. Jak známo, šlo to pak s námi dost rychle z kopce. 

Jako fanoušek hokejových Pardubic, nicméně Pražák, jsem začátkem devadesátých let chodil často na utkání Sparty s Pardubicemi. A „Perníkáři“ vždycky v Praze hned na začátku dostali dva, tři góly. Když se mnou šel do hlediště brácha, jeho pozitivní působení občas pomohlo k zázračnému obratu, většinou ovšem odjížděli pardubičtí domů jako spráskaní psi.

Pak jsem přestal chodit na Spartu a prokletí pár inkasovaných gólů na začátku zápasů se pro Pardubice se mnou přeneslo na Slavii do Edenu a pak do Sazka arény. Ti hokejisté z východu Čech opravdu nemohou tušit, proč jen a jen v Praze na začátku mačů dostávají tolik gólů, ačkoliv se na tu možnost určitě stále častěji připravují. A přitom by stačilo zjistit, zda na ten konkrétní den mám lístek.  

V tu chvíli není třeba v kabině stanovovat taktiku, ale spíš by měl trenér honem dokoupit jeden lupen mému bráchovi, aby byla alespoň po té úvodní gólové spršce naděje na několikrát skutečně zaznamenané zázračné obraty. Případně mě je třeba u vchodu například opít, abych zcepeněl a 3 hodiny nevnímal. Pak je naděje uspět. 

Také fotbalovým Bohemians 1905 jsem letos „pomohl“ k sestupu, protože jsem měl bohužel čas sledovat několik jejich zápasů o udržení. Mohli hrát jak chtěli, taky se snažili jak diví, ale silné působení svého fanouška „Katastrofy“ ani Český lev Ivana Trojana, kterého měli na lavičce, nepřemohl. 

O mém nebezpečném psychotronickém působení by asi měla vědět i Jana Novotná. Kdyby mi před svým proslulým prvním finále Wimbledonu přišla domů rozbít televizi, určitě by vedení 4:1 v posledním setu nad Grafovou neprohospodařila. Omluvou mi může být fakt, že její druhé finále proslulého turnaje jsem už sledovat nemohl, a tak vítězství klaplo. 

Bohužel pro Rogera Federera, od minulého týdne mám televizi novou. A tak jsem se konečně po šesti letech dostal ke sledování wimbledonského finále mužů. Takový velký mač si přece nemohu nechat ujít, ač vím, že budu-li se dívat, šestý pohár v řadě si Švýcar do vitrínky nepostaví. 

Začátek je podle mého očekávání. Federer prohrává první dva sety a já se přece jen rozhoduji, že mu dám naději na zvrat. V půl šesté odjíždím něco zařizovat na druhý konec Prahy a vypouštím tenisovou událost roku z hlavy. A Roger nabývá bez vlivu mého „Vlivu“ nových sil, vyhrává další dva sety a v rozhodujícím pátém vede 6:5. 

To uběhnou další 4 a půl hodiny, zápas totiž přeruší dvakrát déšť, a to mimo jiné způsobí, že když se v 10 večer vrátím domů, oba hráči pořád bojují. Nejde se na závěr nedívat, protože takový duel je opravdu sportem s velkým S, který nejen diváky baví, ale i motivuje spoustu lidí k tomu, aby se třeba tenisem také zabývali. 

Jen znovu usedám k obrazovce, Federer zase zakolísá při svém podání. Za stavu 0:30 raději odbíhám na záchod a ještě mu dovolím další hru vyhrát. Ale při jeho dalším podání už nemám důvod odcházet. Taky chci někdy něco vidět, chce se mi křičet. A za chvilku proto vítězně křičí Rafael Nadal. „Takže promiňte pane Federere, prohrál jsem Vám zápas, ale uznejte, tentokrát se to nedalo, nedívat se. Příští rok se polepším, slibuju. Vážně, opravdu se dívat nebudu.“ 

Předpokládám, že síla, která vychází z mé mysli, nemůže mít tu moc ničit sny mnohých sportovců sama. Takových myšlenkových pecháčků nás musí být víc, aby působení bylo důkladné a opravdu zničující. Asi by stálo za to založit klub sportovních „ničitelů“ a navázat kontakty se sázkovými kancelářemi. A vždycky, když se bude sportovní měření sil odvíjet proti přání bookmakerů, přijde nám „vyvoleným“ smska: „Šup, šup, mazejte si pustit televizi a koukejte fandit tomu a tomu, protože to vypadá, že bez Vaší snahy to snad dokonce vyhraje“.

Možná, že by tedy podobná vlastnost šla zpeněžit. Ale takové neznámé síly se přece jen nemají zneužívat. Takže se prostě smířím s tím, že si v přímém přenosu výhru toho svého favorita už asi neužiju. Jsem odkázán na záznamy, sestřihy a zpravodajství a prozřetelnosti děkuji za existenci videorekordéru.