Vlídné postřehy ze všedního dne

Jako každý týden přijde pondělí, a pokud zrovna nemáme dovolenou, jsme nuceni vyrazit do světa vydělávat si na živobytí. 

A na těch každodenních cestách do práce, a večer třeba za zábavou, nasbíráme spoustu zajímavých zážitků, které nám přivodí úsměv na rtech, vyvolají v nás příjemné vzpomínky, nebo na ně koukáme s nefalšovaným překvapením.

Jen takové malé mávnutí

Někdy stačí k dobré náladě úplná maličkost. Jedu si takhle před nedávnem pantovláčkem ku Praze a chvilku po osmé hodině ranní zastavujeme ve Vršovicích. Koukám zamyšleně z okénka na vedlejší nástupiště, které je celé prázdné. Jen naproti mému okénku sedí dívka. Úplně obyčejná, respektive obyčejně krásná dívka.

No, popravdě mi už očka na dálku slouží poněkud méně, tak z okénka jen tak mžourám a snažím se zaostřit. Přece jen, k té dívce mě něco přitahuje. Z jejího pohledu to musí v tu chvíli vypadat jako dost nestydaté okukování, což chápu.

A pak se vlak rozjíždí a já tak trochu rozmazaně vidím, jak se nezlobí, ale usmívá a na rozloučenou mi mává. V romantickém filmu by hrdina zatáhl za záchrannou brzdu a brzy by byla svatba. Já odjíždím a tu dívku už nikdy neuvidím. Škoda, ale nevadí, krásně mi zpříjemnila jedno ráno. 

Curling

Při sledování poslední zimní olympiády jsem si říkal, že moje jediná šance na potenciální zisk zlaté medaile zůstala v létě v lukostřelbě a v zimě v curlingu. Luk a šípy jsem zavrhl hned, neb moje nervová soustava nedosahuje parametrů člověka, který nesmí hnout poněkud delší dobu ani brvou a ještě tu nehýbající se brvu nasměrovat ke správnému cíli. Mně se brva, vlastně ruka, naopak velmi brzo klepe.

Takže letní olympijské naděje jsou mizivé. A ty zimní? Curling je zvláštní sport, který v televizi nevypadá tak složitě jako přímo na místě činu. Dvacetikilový kámen poslat po ledě na cca 50 metrů není problém, protože led docela obstojně klouže. Jenže tato vlastnost zmrzlé vody je zároveň poněkud nepříjemná pro toho človíčka, kdo kámen posílá.  

A tak má při odhodu člověk více starostí s tím, aby neupadl, než jakou silou ten kamínek poslat. A když už kámen pošle, ten buď nedojede k cíli, jímž je na ledě pěkně vyvedený červenomodrý terč, nebo na zdraví ohrožuje dřevěný konec dráhy...

Ale byly to fajn dvě hodiny. Sice proklatě drahé, ale alespoň člověk rychle zapomene na bláznivé sny. Náš tým čtyř kluků prohrál s druhým s dvojicí holek 7:8 v desátém endu, takže na zlatou z OH to opravdu, ale opravdu, nevypadá. No nic, jdu hledat menší cíle.   

Noviny zdarma 

Tak se nám v Praze stále více začínají množit noviny zdarma. Ale protože stejnou měrou logicky ubývají místa, kde je lze lidem nabízet, začínají se kameloti nebezpečně blížit mému domovu. Pravda, bude to asi tím, že to mám k metru tři minuty chůze.

Jen vykouknu z činžáku, hned mám přímo expresně v ruce Expres. U schodů do metra mi každých 24 hodin nabídnou 24 hodin. A jen si utřídím své první dva výtisky, už se snažím uchopit třetí tiskovinu, tentokrát nějaký program televize na 14 dní dopředu. Než dorazím k označovačům jízdenek, dav lidí proudících do stanice metra mě odvrhne ještě k distributorovi Metra, častokrát oděném v dresu pražské hokejové Sparty.

Sjíždím tak po eskalátorech dokonale vybaven informacemi. Na nástupišti prolétnu podobné nadpisy i články, vynechám reklamu a, ještě než přijede vláček mým směrem, začnu postrádat poslední článek tohoto novinového řetězce. A to sice na nástupišti pobočku sběrných surovin, které by zde evidentně dost slušně prosperovaly.

Za chvilku pak vystupuji u Hlavního nádraží a situace se opakuje. Již dostatečně vybaven novinovým papírem, který se velmi dobře hodí především na škrabání brambor, odmítám dalšího kamelota a obloukem jej obcházím. Ale to jsem neměl dělat, otáčí se za mnou a křičí rozhořčeně něco ve smyslu, že je to přece zadarmo... A já se najednou stydím, mávnutím ruky plné novin se gestem tomu pánovi omlouvám a v duchu si slibuji, že své každodenní poskytovatele novinových služeb zdarma musím vyváženě střídat.

Vezměte si leták

Ono je opravdu těžké pořád odolávat novinám a letákům všeho druhu, které se na nás sápou při jakémkoliv našem pohybu městem. Člověk si časem smutně povzdechne, hned jak vidí další "letákoposkytovatele" na obzoru.

Tak jsem si nedávno vystupoval z metra a ve vestibulu vidím už z dálky před sebou jako vždy nějakého chlapíka, který držel v každé ruce nějaký leták a čekal, kdo si vezme a kdo ne. Tenhle mi byl celkem sympatický, protože stál jen jako panák v poli na zelí a svoje letáčky nikomu nevnucoval. Když si někdo vzal, bleskově nabídku v osiřelé ruce doplnil, ale jinak se tvářil, jako kdyby uprostřed davu spěchajících Pražanů nebyl.

Tenhle ke spoluobčanům vstřícný způsob mu ale určitě moc kšeftů nepřinášel, protože, jak jsem se tak k němu blížil, zaznamenal jsem, že ho všichni obcházeli. Ale ten muž mě z nějakého důvodu zaujal, a tak jsem se přiblížil ještě kousek a najednou zjistil, asi jako jediný, že ten chlapík nerozdává letáky, ale v každé ruce drží stokorunu.

A všichni ho stejně míjeli. Tak už to bývá ve světě, kdy leták v metru se pomalu stal něčím nepříjemným. Začal jsem se smát, pak pár lidí za mnou, ale peníze jsem si nevzal. Nevím proč. Snad proto, že jen ten nápad mi zlepšil náladu na celý večer. A to je víc než nějakých 100 korun v kapse. A co vy, vzali byste si?