Pohádka o zlobivé tramvaji, která zabloudila (fotopohádka)

Asi to bude těmi horkými letními dny, ale pražské tramvaje mají stále častěji svou vlastní hlavu. Někdy jezdí samy bez řidičů, jindy zase úplně zabloudí. Inu, stane se...   

Je poslední školní den. Prázdniny nejen klepou na dveře, ale už se přímo derou dovnitř. Děti si domů odnášejí vysvědčení, jejich rodiče horečně balí do kufrů a báglů vše, co je po ruce, a Praha připomíná město, v němž byla vyhlášena evakuace. Spousty automobilů je přece potřeba vyvenčit v přírodě. 

Nejvyšší pan Tramvaják sedí lehce pohroužen do svého křesla, pokuřuje dýmku a mne si ruce. „Tak jsme to letos celkem zvládli,“ mumlá si pod fousy. A opravdu, tramvaje letos odvezly spousty spokojených maminek, tatínků i dětiček. Teď si dva měsíce řada z nich také odpočine. A zatímco jindy pravidelní cestující odjeli k babičce, mnoho tramvajek půjde nabírat nové síly do příjemného stínu svých vozoven. Do ulic pak vyrazí inženýři, aby do září pořádně vyspravili koleje. 

U Anděla se dělníci pustili do opravy křižovatky už před pár dny. Každou hodinu po celý rok se tam potkává spousta tramvají, koleje byly celé opotřebované, a tak brzy dosloužily. Jenže obyvatelé města z druhé strany řeky k Andělu rádi jezdí nakupovat, a pořádně by se zlobili, kdyby museli šlapat každý den přes most pěšky. A tak museli inženýři přemýšlet, jak to udělat, aby své cestující tramvaje přece jen k jejich cíli dovezly. 

Což o to. Skoro k Andělu by dojela každá tramvaj. Ale jak ji tam otočit? Vždyť v Praze všechny tramvajky obrací na velikánských smyčkách, které v malé ulici nepostavíte. Inženýři dali hlavy dohromady a nakonec byl i nejvyšší pan Tramvaják spokojen. Pár pražských hranatých tramvajek má přece dveře na obou stranách. Takže stačí vyrobit takovou provizorní spojovací kolej, hranatá tramvaj ji přejede, otevře protější dveře a už může vyrazit opačným směrem. 

I poslední předprázdninový den to fungovalo náramně dobře. Hranaté tramvaje zvědavě přejížděly provizorní spojku, vykládaly a znovu nakládaly spokojené lidičky a hned zase odjížděly za řeku. A tam ostatním kulatým tramvajím vyprávěly, jak jsou užitečné, že ony jediné dokážou teď k Andělu vozit cestující. Kulatým tramvajím to bylo líto, ale co mohly dělat, nejvyšší pan Tramvaják jim přece jasně řekl, že tenhle úkol není pro ně, a že za řeku nesmějí.

Jenže jedné kulaté tramvaji to celý den vrtalo hlavou a odpoledne si řekla: „Jsem přece stejně užitečná jako moje hranaté kamarádky. Co zvládnou ony, zvládnu taky!“ Ve vozovně Kobylisy bydlely odjakživa vzpurné tramvaje, ale tahle s číslem 8520 byla zdaleka nejzlobivější. Nic nedala na přemlouvání od svého řidiče, ani na to, že trasa linky 10, po které měla dnes jezdit, vedla úplně jinudy. Prostě se vydala přes řeku. Zastavila před kolejovým přejezdem a čekala, co se bude dít.

Nejvyššímu panu Tramvajákovi zazvonil telefon. „Cože!,“ zakřičel a tentokrát už těžce dosedl do křesla. „Okamžitě té tramvaji poručte, ať vycouvá zpátky a nehraje si se mnou,“ dodal pořádně rozčílený. „Nebo se dva měsíce nepůjde vykoupat do myčky a v létě ať zapomene na jakékoli volno,“ objevily se mu na čele krůpěje potu.

Jenže nezbedné tramvaji se couvat nechtělo. Koukala na kolejový přejezd, který ještě nikdy neviděla a hrozně moc se po něm chtěla projet. Dobrodružství bylo tak blízko. Váhala dlouho, až se za ní na mostě objevila další hranatá tramvaj. Pak už couvat ani nešlo a nejvyššímu panu Tramvajákovi nezbývalo než zavolat pana Blahoše, aby zlobivý vůz přes kolejový přejezd opatrně doprovodil.

Kulatá tramvajka byla nadšená. Podařilo se jí přejet po kolejích, které ještě nikdy žádná jiná kulatá ségra nenavštívila. Když zastavila, byla blahem bez sebe. „To až budu vyprávět ve vozovně, žádná kamarádka mi to neuvěří,“ lebedila si.

Jenže, co teď? Dopředu to už vážně nešlo. Byly vidět betonové zábrany a rozkopaná křižovatka. „Teď už budu muset couvat,“ pomyslel si vůz číslo 8520 a chtě nechtě se vydal po kolejovém přejezdu zpět.

V zastávce Zborovská pak tramvajka zase jako obvykle chtěla naložit své cestující, ale najednou jí polil studený pot. „Vždyť já mám dveře na druhou stranu! Už nikdy nebudu vozit maminky s kočárky, ani babičky s vnoučky,“ zděsila se. Chvilku jí trvalo, než se vzpamatovala, ale pak začala přemýšlet: „Když odcouvám až zpátky za most, bude přece snadné se tam na křižovatce otočit. Pan Palacký na mě z pomníku určitě dohlédne.“ 

A tak začala zlobivá tramvaj couvat Prahou. Nejvyšší pan Tramvaják s panem Blahošem jí v autě uvolňovali cestu. „Tak, ještě tady pod Emauzy zacouvám doleva a bude všechno v pořádku,“ říkala si a už myslela na večerní studenou sprchu ve vozovně.  

„Co tady vyvádíš?“ vyptávala se kamarádka s make-upem Fitness, když na Palackého náměstí uprostřed křižovatky potkala couvající ségru. „Byla jsem za řekou,“ hrdě hlásila nezbedná tramvajka a už si představovala, jak se ta novina začne rychle šířit Prahou. Pak zastavila na nábřeží a s hrůzou zjistila, že je pořád v protisměru.

„To není tak jednoduché,“ vyprávěli jí pan Blahoš s nejvyšším panem Tramvajákem. „Pro tramvaje, jako jsi ty, je ten kolejový přejezd, co jsi přejela, zakletý. Když ho přejedeš, v žádné smyčce ani křižovatce se už do správného směru neotočíš. Vždycky skončíš v protisměru a už nikdy nebudeš přepravovat žádné lidičky,“ dodali a vůz 8520 propadl panice. 

„Tomu nevěřím, jen mě strašíte,“ povídala tramvajka a aby dokázala, že má pravdu, vydala se za roh. „Ještě jedna zatáčka a bude to dobré,“ věřila. 

Ale dobré to nebylo. Za chvilku musela znovu zastavit, protože jela v protisměru proti tramvaji, kterou v Praze neměl nikdy nikdo rád. Byla sice nejnovější, ale kulaté i hranaté tramvajky, cestující a dokonce i nejvyšší pan Tramvaják říkali, že to je spíš pojízdné železářství nežli tramvaj pro lidi.

„Co se mi tu pleteš. Kliď se mi z cesty, už jsem mělo být v Braníku!“ křiklo na zlobivou tramvaj železářství. „No jó, vydrž, já už budu poslušný,“ řekl vůz číslo 8520 a s prosebným výrazem se obrátil na pana Blahoše. 

„Tak pojeď. Když přejedeš přes ten zakletý přejezd ještě jednou, kouzlo zmizí,“ usmál se pan Blahoš a pokynul nezbedné tramvaji k další cestě. A tramvajka tentokrát už bez odmlouvání poslechla a znovu se pomalým couváním vydala za řeku. 

„Závidím ti,“ zašeptala jí vedle stojící hranatá tramvaj. „Vždycky jsem chtěla provést nějakou lumpárnu, ale nikdy jsem neměla odvahu,“ dodala. „Buď ráda, že jsi běžná užitečná tramvaj. Jestli to kouzlo nezmizí, možná už nikdy nebudu vozit cestující a to by byl ten největší trest, který by mě mohl potkat.“ 

Zbývalo ještě jednou přecouvat přes prokletý kolejový přejezd. Tentokrát už to zlobivé tramvaji nepřišlo tak vzrušující jako napoprvé. Jenom si strašně moc přála, aby kouzlo zmizelo a ona byla zase normální užitečnou tramvají. V duchu přitom všem slibovala, že už bude vždycky hodná a poslušná, a že nikdy svévolně neopustí trasu, která jí ráno byla svěřena. 

A protože to myslela upřímně a ze své chyby se poučila, kouzlo opravdu zmizelo. Tramvajka měla zčistajasna dveře opět na správné straně, mohla naložit své cestující a vydat se s nimi na další z mnoha příjemných projížděk Prahou.

A to je vše milé děti. Užijte si krásné léto a moc nezlobte. Vidíte, jak se to občas nevyplatí.