Můj nabitý den. Nebo vybitý?

Ráno vstanu a opařím se čajem... Moment, to je jiný příběh. Literárně a filmově už zpracovaný. Takže raději obraťme list. 

S prvními paprsky nového dne otevřu oči a cítím, že mě vydatný spánek nabil energií. Škoda, že jen tou duševní. K nabytí té fyzické musím vyplenit nabitou lednici. Po jejím otevření ovšem zjišťuju, že jsem plenil už večer a lednice je spíše vybitá. Matně si vzpomínám, že jsem v předchozích dnech nenabyl dostatku síly přinutit se jít nakoupit zásoby. Když o tom tak přemýšlím, nabývám spíše přesvědčení, že jsem lemra líná.

Jdu do koupelny a v zrcadle se zdravím s lesním mužem. Vypadá dost nepřátelsky a nenápadně se rozhlíží po holícím strojku. Má smůlu, blíž k ruce ho mám já. Skvělej model. Remington. Ne Remington Steele, alias pozdější James Bond, prostě Remington. Geniální věcička, co se musí nabít i v případě, že jste jinak dostatečně vybaveni okolními zásuvkami nabitými napětím velikosti 220. Já tu věcičku včera nabít nenechal...     

Nabíječka leží na zemi a tváří se, že za to nemůže. Mýlí se, kdyby včera večer neležela na zemi ale na parapetu, byla slušná naděje, že by nabití proběhlo. Teď nezbývá než si vybít vztek bušením hlavou o zeď a přistoupit k holení ve stylu, který je prý pro muže to nejlepší. O něco méně dobré je nemít pěnu na holení a chvilku tak baštit mydlinky.    

Zas přijdu pozdě. Alespoň že jsem dal na noc nabít mobil. Ovšem až poté, co jsem pečlivě zalepil na nabíječce proklaté modré světýlko, co mě budilo, neboť mělo sílu laseru. Utržené sluchátko ale stejně nabité není, protože konektory dokonektorovaly a zapomněly mi o tom poslat zprávu. V maniakálním spěchu hledám nabíječku nr. 2. Až když byt obrátím lustry vzhůru, vlastně lustry dolů, si uvědomím, že jí mám v práci.     

V baráku beru schody po dvou a před domovními dveřmi si málem nabiju kušnu na říjnovém sněhu. Na tramvajové zastávce automaticky sahám po mp3 přehrávači a marně tisknu tlačítko on/off. Vybito. Zajíček Duracell prohrál svůj boj tentokrát dost rychle, říkám si, a s nadějí v mysli šátrám v batohu hledaje možná ne úplně vybité tužkovky do foťáku. Marně. Včera jsem je dal na noc nabít do zásuvky v kanceláři, takže si v tramvaji poslechnu jen libozvučné hlášení zastávek.    

Po půl hodině rozrážím dveře v práci a s hrůzou zjišťuji, že dvanáctihodinová nabíječka baterií do foťáku stále ještě po 20 hodinách nabíjí a elektrické články žhnou blaženým teplem. To má jediné vysvětlení, uklízečka použila dneska ráno zásuvku na lux a již dokončený proces odstartovala nanovo. Takže aktuálně jsou baterie v neidentifikovatelném stavu, který ovšem spíše odpovídá vybitosti. Zásuvka je tudíž nejméně na 11 hodin obsazena.    

V okolí se elektrické zástrčky najednou stávají nedostatkovým zbožím. Do poslední volné dávám nabít mobil a když ho oživím, hned na mě radostně a vesele pípne nepřijatý hovor. „Váš kredit bude brzy vyčerpán, nabijte si prosím svůj kredit,“ hlásí mi milý hlásek po okamžitém pokusu o zpětné volání. Přednahraná slečna netuší, že kdyby byla aktuálně nablízku, byl bych po běsné vraždě brzy já velmi nablízku zamřížované cele na Pankráci.    

Nechávám mobil mobilem a vybíhám zpět na ulici do nejbližší trafiky. „Potřebuju si nabít kredit, máte dobíjecí kupóny?“ houknu na prodavačku a současně s touhle větou lituju, že jsem se ještě neupsal ďáblu v podobě tarifní smlouvy. Ale nemám úspěch a kredit musím nabít o kus dál v terminálu Sazky. Tentokrát už prodavač vůbec nechápe můj vražedný pohled odpovídající na jeho větu: „A za kolik chcete nabít?“    

Vracím se do práce. Volá šéfová. „Martine, máš nabitej foťák? Odpoledne ho budu potřebovat.“ Polévá mě horko. Do odpoledne zbývá rozhodně méně než 11 hodin a baterie do starého foťáku, které jinak nabité vydrží i týdny, jsou zrovna uprostřed své rekonvalescence. Má naděje se tak rychle upírá k foťáku novému, jehož životně důležitý článek se sice nabíjí pouze hodinu, pro změnu se ovšem velmi rychle, i bez focení, také vybíjí. A protože týden nový aparát nikdo nevyndal ze skříně, hlášení je neúprosné – „Baterie je vybitá, prosím, nabijte Vaši baterii.“ Mám vztek, že tomu protivnému přístroji stačí šťáva pouze a akorát k tomu, aby zobrazil protivný nápis.    

Potřebuju další zásuvku, a to už musím jít na lov do sousední kanceláře. Všude ve zdech pozoruju nabíječky sosající svým uživatelům životodárnou energii. Je to jako hledat vodu na poušti, ale nakonec se podaří nabíjení zahájit. Konečně se můžu dovolat tomu zmeškanému hovoru. Možná jsem si to měl odpustit, druhá strana zní, jako by mi chtěla nabít ústa. Nějak to ustojím, ale rozhodně jsem tímhle hovorem nenabyl dost sebevědomí na odpolední jednání. No, snad to nějak zvládnu.    

Den se blíží ke konci a člověk je vybitej jak po maratónu. A to dohromady nic neudělal. Jen jsem u oběda nabyl přesvědčení, že je jídlo čím dál horší a pak už automaticky dokončil nabití všeho, co si to od rána žádalo. Na cestě domů jsem si koupil tužkovku do přehrávače a s blaženým úsměvem si do rytmu podupával v podvečerní tramvaji. Tedy až do chvíle, než se tramvaj zastavila uprostřed křižovatky a všechna světla zhasla. Z davu spolucestujících sálala nespokojenost, ale mě už nemohlo nic rozházet. Zůstal jsem sedět v poloprázdném voze a pomyslel si, že někdo prostě včera zapomněl tramvajovou síť dobít. To se stává. Počkám, až někde najdou nabíječku nr. 2.