Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Virtuální rande v předpůlnoční tramvaji

29. 06. 2009 7:00:22
Zbývá hodina do půlnoci. Na ostrůvku tramvajové zastávky postává jen několik lidiček. Pár jednotlivců i dvojic se vrací z restaurací, někteří méně šťastnější možná teprve z práce. Stojím mezi nimi a krátím si čekání pozorováním okolí.

Takhle pozdě večer je na usínající ulici obvykle těžké najít něco zajímavého ke sledování. Hlavními hrdiny většiny výstupů, které se v tu chvíli odehrávají, bývají opilci. A ti se skoro vždy chovají pozoruhodně, ovšem nebývá to zrovna v pozitivním slova smyslu.

Dnešní večer je jiný. Všude je klid, nikdo po ulici nepobíhá, nekřičí a nepřevrací koše ani popelnice. Tramvaj nejede, přehrávač jsem jako vždy zapomněl v jiném batohu, a tak je smích, který zazní z přítmí nejbližšího domu, příjemným rozptýlením. O to víc, že je to dívčí smích.

Otáčím se směrem, který identifikovaly mé slechy. Na schodech u protějšího vchodu sedí dvě slečny, které rozhodně nevypadají obyčejně. Jsou především poměrně rozmazané. Pravděpodobně je to tím, že můj přehrávač s mými dálkovými brýlemi si v mém druhém batohu zrovna hrají na dně na schovku.

No nic, budu muset zírat. Nejokatěji totiž zírají muži, kteří pořádně nevidí. Bystrozrakým stačí nenápadné mrknutí a vyhodnocení, ale jak máte jednu dioptrii, poměrně okatě riskujete jednu nebo i více facek. Samozřejmě to se týká především bližších a užších kontaktů.

Tentokrát zatím s patřičným desetimetrovým odstupem zjišťuji, že obě dívky na sobě mají společenské tmavé kostýmky, v ruce drží tři růžovobílé růže a střídavě si podávají poloprázdnou láhev vína. Vypadá to na úspěšné státnice, nebo cokoli podobného oslavy hodného.

Také dívky rekognoskují terén na nástupním ostrůvku a přitom se hlasitě baví. Víno, alespoň v počátcích konzumace, určitě zbystřuje zrak, říkám si a pro jistotu zastrkuji břicho. Pochopitelně zejména proto, abych umožnil tramvaji plynulý dojezd do zastávky a nezasahoval do průjezdního profilu.

O okamžik později již mohu podrobně studovat profily obou dívek. Oj oj oj, to je krásy. V poloprázdné tramvaji děvčata zaparkovala o sedačku přede mnou. Jenže neposadila se, byť byla na výběr řada volných míst. Tašky s pozdně večerním nákupem a tři růže se usadily na sedačkách a metr a půl ode mne zůstala stát ta krásnější z dvojice. Z profilu... Vysoká, štíhlá, prostě pěkná. Pěkná, ehm, myslím, že to slovo je třeba vystupňovat. Krásná, ehm, to je pořád málo. „Ježišmarjá, to se dělá, takhle trápit obyčejné nesmělé chlapce v podvečerní tramvaji?“ říkám si.

„Kam se má člověk dívat? Venku je tma, vevnitř je...“ Teď už se na zastřený zrak vymlouvat nejde, všechno je nějak moc blízko. A tak špatné oči fakt ještě nemám. Slečny dál pomalu upíjejí z lahve a pak najednou ta dál ode mě sbírá své věci a chystá se vystupovat. „Není to náhodou to, co tě chlapče napadlo, že by bylo fajn, kdyby se stalo?“ proletí mi hlavou. „TEĎ je konečně šance překonat svou letitou nesmělost. Krásná slečna si určitě vzápětí sedne před tebe, plán je jasně daný. Pak už určitě nebude problém zaplést rozhovor.“

Tramvaj zastavuje na jedné z řady obyčejných zastávek, dvojice slečen se loučí, mává si a ta krásnější z nich se začíná chystat k tomu, že se posadí. PŘEDE MĚ. Ale pak nastane náhlá živelná pohroma. Chvilku před půlnocí se odkudsi vynoří a do tramvaje se začne valit zájezd amerických turistek, které spolehlivě zajistí, že moje vysněná slečna skončí na sedačce naproti, navíc za jejich nepřekonatelnou hradbou.

„Buď trpělivý, chlapče. Daleko ten dav nepojede, McDonald‘s je za rohem,“ zůstávám klidný a pokouším se zajistit si přes poněkud rozlehlé dámy výhled k protějšímu oknu. Nemýlil jsem se, nálet amerických dam zacílil o dvě zastávky dále na blízkou restauraci a tramvaj je opět skoro prázdná.

„Nenápadně“ sleduji krásnou dívku u protějšího okénka. Má už dost vypito a je tudíž ve stádiu nebezpečné holčičí zranitelnosti. Nějak tak podle všeho vypadá žena, která bez váhání řekne ano na otázku: „Zajdeme teď ke mně?“ Takové vědomí nejvíce zraňuje city mužů, kteří tuto otázku nikdy nedokáží položit, tedy položit nahlas. Uvnitř si s ní pohrávají a otáčejí ji jak palačinku na pánvi. Zbytek mužů přenese v klidu odpovědnost za případně zraněné city na slečnu a nenápadně si v kapse začne připravovat svoje klíče.

Teď se kráska rozhlíží po tramvaji a evidentně hledá společnost. Jsme tam dva. Já a on. Mezi námi je jedna volná sedačka. Je to boj muže proti muži. Nebyl čas zvolit si zbraně. Proběhla jen krátká výměna jednoho, o to více vražedného, pohledu. Na nebi se zablesklo, zazněl hrom.... No to ne, to už přeháním. To jen ta dívka vstala ze svého místa a vydala se mezi nás.

Všechny výhody jsou na mé straně. Tedy, alespoň si to chvilku myslí mé sebevědomí. Můj sok je na první pohled plešatý skrček. „Kam se hrabe na skoro dva metry vysokého chlápka s tmavou bujnou kšticí,“ říká si mé pozitivní já. Můj pesimistický pohled na svět se ovšem taky umí připomenout: „Ty blbe, proč si byl ráno línej se oholit, s tím třídenním strništěm vypadáš jak houmlesák. Taky nemáš ty brýle, co ti celkem sluší. A k holiči aby tě tahali párem volů, vole.“ Vůbec nechápu, kde se má nesebevědomá stránka naučila být tak protivná a ukecaná.

Vnitřní hlas se ale už těžko zastavuje: „A co ta bunda, v thirdhandu byl výprodej? Koukni na něj. Plešatej sice je, ale hlava naleštěná jak bowlingová koule. Pečlivě oholen, odvšiven, odkrysen. Bunda jak od Armaniho, voňavej, prostě lev na lovu. Zatímco ty jsi tak maximálně sběrač, kdyby něco zůstalo. A to si piš, že nezůstane.“

Není vhodné dlouho a nehnutě poslouchat své mozkové závity, protože pak se těžko současně mluví nahlas, tudíž vzniká velmi vhodný prostor pro soka v souboji, aby řekl: „Z jaké akce se vracíte slečno?“ A to bohatě stačí, aby sekundanti souboj prohlásili za rozhodnutý, dojatě se skláněli nad mojí mrtvolou a šeptali si: „Blbec, zemřel dřív, než si stihl uvědomit, že boj začal.“

„No jo, tak jsem prohrál, ale zahřála ta naděje,“ říkám si a nořím se do ponurých pohledů na noční ulici. Hlavou mi proletí jen krátká představa budoucí svatby nově se zrodivšího páru, jinak pouštím slečnu z hlavy. Když v tom se bowlingová koule zvedne a na další zastávce vystupuje. Kardiochirurg by vám řekl, že tyhle náhlé nápory na srdeční činnost nedělají vaší pumpě zrovna dobře a měl by pravdu. Tep jak po maratónu, tlak jak v černobylském reaktoru před výbuchem. Nová ŠANCE.

„Máš zas naději houmlesáku,“ povzbuzuje mě sebevědomí, protože si je vědomo faktu, že se vyskytla velmi výhodná situace typu „poslední muž na Zemi“. Co na tom, že se Země aktuálně smrskla na malý tramvajový vůz, pole pro vítěznou bitvu je otevřeno. Stačí vymyslet záminku k oslovení. Už to skoro mám. Cítím, jak na to slečna úplně čeká, byť ke mně sedí zády. Lehce se pootáčí, přemýšlí, jak bude reagovat. Už se nadechuji, tramvaj zastavuje a dívka kupodivu reaguje dřív, než jsem něco řekl. Velmi nadšeně totiž zavolá na svého právě nastoupivšího kamaráda: „Ahoj, to je náhoda, dáš mi pusu? Potřebuju dostat pusu...“

„Ježišmarjáfagot, copak je pravděpodobný, aby zrovna v téhle končině Prahy narazila v tuhle dobu na svého evidentně dobrého kamaráda? křičí mi v hlavě již trošku rozčilené sebevědomí. „Už jsi to vlastně dokázal, stačil takový malý kousek,“ dodává a vzápětí je umlčeno protivným vnitřním hlasem: „Šašku, stejně bys jí nic neřekl. Buď rád, že máš teď skvělou výmluvu, proč to nešlo. Zůstávají ti tak alespoň zbytky sebeúcty.“

O dvě zastávky dál vystupuji. Znáte to kluci, ne? Prostě takový úžasný předpůlnoční virtuální rande. P.S.: Ten kamarád krásné dívky vypadal jako fajn kluk, tak se nebojte, určitě její krátkodobé zranitelnosti nezneužil. A kdyby jo, byla to odměna za vysvobození ze spárů nerozhodného krátkozrakého houmlesáka.

Autor: Martin Šubrt | pondělí 29.6.2009 7:00 | karma článku: 22.25 | přečteno: 3503x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Milan Šupa

Nacházejí se rozpory ve výrocích Krista?

Ježíš říkal, že když nás někdo udeří na pravou tvář, máme mu nastavit i druhou. On sám se však podle této zásady nezachoval.

17.10.2017 v 15:15 | Karma článku: 5.30 | Přečteno: 296 | Diskuse

Jaroslav Kvapil

Moře a čas: Finito

Následující text je pocitová črta inspirovaná jedním časně podzimním výletem na ostrov ve Středomoří. Jedná se vlastně o první část jakéhosi seriálu.

17.10.2017 v 14:27 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 78 | Diskuse

Mário Oláh

Zápis z magického denníka Fratera Saepesa - VI.IX.MMXVII

Mágus Frater Saepes mi po dlhšej dobe poskytol náhľad do svojho magického denníka a dovolil, aby som sa na blogu podelil s jeho snovými víziami, pohľadom na svet a elitu či s psychedelickým zážitkom s rastlinou sily Diablove gule.

17.10.2017 v 13:28 | Karma článku: 11.92 | Přečteno: 118 |

Jana Slaninová

Bojuj na naší straně!

Omšelý dům na konci neznámé ulice se mi vůbec nezamlouval. „Tam budeme spát.“ oznámil nám průvodce. „To není dobrý nápad.“ řekla jsem.

17.10.2017 v 13:13 | Karma článku: 12.93 | Přečteno: 366 | Diskuse

Karel Janďourek

Až budu těhotná

U nás doma sledujeme jeden z mnoha nekonečných televizních seriálů. Já vím, že to asi przní vkus, ale na druhou stranu jsme přece národem, který stvořil tak legendární postavu, jako byl doktor Štrosmajer....

17.10.2017 v 12:01 | Karma článku: 14.53 | Přečteno: 486 | Diskuse
Počet článků 52 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 6699

Pražák, křtěný Vltavou v Podolí a později pokřtěný podruhé magistrálou v okolí bydliště :-).



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.