Přednost chodců na přechodech = nebezpečné hrátky se lvem

Bude tomu již skoro 7 let, co spatřil světlo světa nový Zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, v němž se objevil odstavec, který poněkud výrazněji rozvířil nejen odbornou debatu.

Stojaté vody se na přechodech přes komunikace rozbouřil i ve vztazích řidičů a chodců. Jak to všechno začalo?

V devadesátých letech najednou mohli všichni cestovat, a když se pak navrátili z toulek po světě do svých domovů, začali vyprávět o tom, jak je v té které zemi příjemně překvapili řidiči, kteří jim na přechodech dávali přednost. Někdy jen zastavili, jindy jim ještě pokynuli rukou a přidali pěkný úsměv. V některých zemích šlo o místní zvyk, v jiných už řidičům "úsměvy" nařizovaly paragrafy.

To na českých silnicích bývala situace jiná. Někdy se na chodnících dokonce začaly tvořit fronty chodců chtivých se po zebře přemístit na protější stranu ulice. Přímluvy k řidičům nepomáhaly, tudíž musel přijít na řadu před sedmi lety zákon. Podle hesla, co nejde po dobrém, půjde snad lépe po zlém.

Zákon o "absolutní" přednosti 

A tak se ve zmíněné právní normě v § 5 nazvaném "Povinnosti řidiče", odstavci 1) a  písmenu h) objevila tato slova: "S výjimkou řidiče tramvaje (musí řidič) umožnit chodci, který je na přechodu pro chodce nebo jej zřejmě hodlá použít, nerušené a bezpečné přejití vozovky; proto se musí řidič takového vozidla přibližovat k přechodu pro chodce takovou rychlostí, aby mohl zastavit vozidlo před přechodem pro chodce, a pokud je to nutné, je povinen před přechodem pro chodce zastavit vozidlo."

Zmíněný paragraf si přečetli novináři a v médiích se ve druhé polovině roku 2000 rozpoutala kampaň, jejímž hlavním heslem bylo, že chodec má na přechodu absolutní přednost. Jenže tomu tak vlastně nebylo a není. Nový zákon samozřejmě obsahuje i povinnosti chodců. V § 54, odstavci 3, zákon chodci říká toto: "Chodec nesmí vstupovat na přechod pro chodce nebo na vozovku bezprostředně před blížícím se vozidlem. Chodec musí dát přednost tramvaji."

A pokud jde o místa mimo přechody, zákon jde ještě dále: "Chodec smí přecházet vozovku, jen pokud s ohledem na vzdálenost a rychlost jízdy přijíždějících vozidel nedonutí jejich řidiče k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy." Škoda, že se v zákoně tato věta nevyskytuje i u popisu chování chodce přímo na přechodu. Určitě by pomohla.  

Statistiky začaly bít na poplach 

Mediální kampaň zvaná "absolutní přednost" bohužel přinesla své neblahé ovoce. Zatímco v roce 2000 došlo na přechodech pro chodce ke 496 nehodám a 7 chodců zahynulo, o rok později došlo na přechodech ke 938 nehodám a domů se nevrátilo celkem 30 chodců. I počty lehkých a těžkých zranění se přibližně zdvojnásobily.

V dalším období až do loňského roku pak naštěstí došlo ke stagnaci a mírnému poklesu těchto varujících statistik. Ale přestože v počtu úmrtí došlo k určitému poklesu (ročně se pohybuje okolo 20 osob), celkové údaje o počtu tohoto typu nehod a těžkých i lehkých zranění se bohužel ustálily na číslech zaznamenaných v letech 2001 a 2002.

Ročně se tak na přechodech stane zhruba 800 nehod, při nichž bohužel 20 lidí zahyne, 200 je jich těžce zraněno a zhruba 600 zraněno lehce. To nejsou vůbec příznivá čísla, zejména v porovnání s předchozím obdobím těch zmíněných front chodců u zeber.

Co s tím? 

Kde je tedy problém? A jak ho vyřešit? Mediální kampaň z roku 2000 nadělala hodně škody, protože televize, noviny i časopisy zavalily čtenáře jednoznačným vzkazem: "Přechody budou bezpečné. Jen jděte, máte přednost." A lidé si to vzali k srdci, čehož výsledkem byly i příběhy o stařenkách, které chodily po přechodech i na červenou mezi zoufalými řidiči a pak se podivovaly nad tím, že ta "absolutní přednost" pro světelně řízené křižovatky neplatí.

Jenže chodci, řidiči ani média nenesou hlavní vinu za nárůst počtu nehod v těchto místech. Kořenem problému je možná dopravní výchova nás všech. A možná v posledních letech přílišná orientace na zákony, které nás ochrání. Pamatuji si, jak jsem měl na základní škole učitele, kteří věděli jak na to. A když mě ta doprava nebavila, udělal ji pro mě zábavnější tehdy ještě Československý rozhlas pořady s Hurvínkem. A musím říct, že jsem svou učitelku i Hurvínka poslouchal rád. Bavil jsem se přitom a evidentně si něco i zapamatoval.

Přehnaná bezpečnost může znamenat
do budoucna nebezpečí 

Samozřejmě, že se dnes děti učí, jak se na přechodech rozhlédnout a pak bezpečně přejít. Jenže někdy se na jejich bezpečnost dbá tak výrazně, že mají cesty do škol lemované semafory, policisty, učiteli a dalšími osobami, které se o jejich bezpečnost starají. To je pochopitelně v pořádku. Jenže ta dítka tak trochu ztrácejí návyky, které budou potřebovat celý život. Respektive, ty návyky si často ani neosvojí. A nejde jen o děti.

Lidé "chránění" spoustou semaforů často už neumějí dobře odhadnout rychlost vozidla či tramvaje tam, kde semafor není, nevšimnou si, že se třeba ve dvou pruzích blíží vozidla dvě, neumí si představit, jakou brzdnou dráhu má třeba autobus, nebo nákladní automobil, neuvědomí si, jaká dopravní situace se zrovna před jejich očima odehrává a jak by na ni měli jako chodci zareagovat. Je jasné, že děti jsou roztěkané a dospělí zase pořád myslí na své osobní problémy. A právě v těch momentech jim v hlavě sepne často jediná myšlenka: "Mám přednost, tak co."

Procházka lví klecí 

Jenže s předností na přechodech je to vlastně jako se lvem v kleci. Představte si, že Vás vezmu za ruku a postavím před klec se statným lvem. Tu klec otevřu a na druhé straně Vám ukážu druhé dveře. A ještě než Vás vyzvu k tomu, abyste tou klecí prošli, ujistím Vás, že lev je po vydatném obědě, je celkem unavený, krotitel mu nakázal návštěvníky nežrat, má ostříhané drápy a naposledy ohrozil člověka, když ho chytali v divoké přírodě.

A co uděláte Vy? Pravděpodobně začnete zkoumat, jestli lev opravdu spí, jestli se drápy na jeho tlapách výstražně nerýsují, jestli je druhá strana dost blízko na to, abyste tam byli rychleji, než lev, který by se náhodou probudil a ke svému obědu se rozhodl si dát neplánovaný nášup.

Když jde ale člověk přes přechod, podobné myšlenky často vůbec nemá. Přitom auto je daleko nebezpečnější než spící lev. A to auto je nebezpečné i ve chvíli, kdy ho řídí maximálně zodpovědný řidič. Zvláště ve městě může řidič přehlédnout přechod pro chodce, protože třeba může mít zastíněnu dopravní značku zásobovacím vozem. Může jej štípnout vosa, může se zamyslet nad svými problémy, upadnout mu brýle, nebo kontaktní čočka, může zaměnit Váš pohyb a vyhodnotit jinak Váš úmysl, může zrovna řešit jinou dopravní situaci související s dalším vozem třeba v protisměru. A Vy si v tu chvíli v hlavě řeknete: "Mám přednost, tak co...."

Auto nezastaví zákony z parlamentu, maximálně zákony pana Newtona 

Prostě je řada věcí, které se mohou stát, a kterým nezabrání žádný zákon. Fyzicky auto prostě nezastaví. To umí maximálně zákony Newtonovy. Střet auta a chodce pak bohužel mívá jednoznačného "vítěze". A přitom se chodci na přechodech často obrazně chovají tak, jakoby v té lví kleci začali hrát na buben, lva drbali za uchem, pravítkem měřili jeho zuby a ovívali se jeho ušima.

Má tedy být v zákoně upravena jako dnes jakási ve skutečnosti podmíněná přednost chodců? Asi je to kacířská myšlenka, ale domnívám se, že spíše ne. Každý člověk je v běžném životě zavalen mnoha problémy a na ulici nemá čas myslet na spoustu drobností, které mu třeba mohou zachránit život. Výchova k takovým schopnostem, které hlavou proběhnou podvědomě, trvá roky a vzhledem ke statistikám tolik času nemáme.

Neměla by mít přednost raději auta? 

Pokud tedy nejsme schopni sami sebe v dnešním právním stavu přesvědčit, že přechod pro chodce je lví klec, která se přechází s maximální opatrností, raději bych nějaký čas zase viděl ty fronty chodců na přechodech a hrozivé gestikulování vůči řidičům, kteří nás zase nepustili... Pokud by totiž chodci věděli, že nemají přednost, museli by být automaticky daleko obezřetnější a první, co by je u přechodu napadalo, by byla věta: "Bacha, já přece nemám přednost." 

A když člověku proběhne hlavou tohle, je daleko pozornější a pomyslného lva nedráždí. Samozřejmě nehájím absolutní přednost vozidel, ale spíš princip, že řidič nesmí chodce ohrozit a chodec řidiče omezit (vlastně je to princip dnešní, ale tak nějak málo dosud takto chápaný). Obecně by chodec na přechod vykročil, až by si byl jist, že vozidlo stojí a bylo by na gentlemanství řidičů, kdy by chodce pustili a kdy ne. Jenže, fungovalo by to po tom, co se v této oblasti událo v uplynulých letech?  

Byla by to do jisté míry znovu revoluční změna a bojím se, že by jí média opět dala možná odlišný význam. Asi ve smyslu, že teď mohou auta chodce pozabíjet... Kdo ví, zda by ale takový strach vyvolaný v řadách veřejnosti tentokrát neměl pozitivní dopad. Přesto si myslím, že je třeba dělat alespoň něco. Takže bych byl třeba pro pořádnou kampaň BESIP zvanou "Lev na přechodu". Snad by se nějaká ta smutná čísla začala zmenšovat a zmenšovat, až by byla jednou těmi nejmenšími na celém světě. On ten lev bohužel má v posledních letech pořád hlad. 

Přeji Vám krásný den a bezpečné přecházení.