Když nás záplava semaforů učí chodit i jezdit na červenou...

V pražských ulicích rok od roku přibývá semaforů. Aktuálně jich je cca 500 a již za pár let jich má být o 200 více. 

Provoz v ulicích houstne a na mnoha místech chtějí chodci přecházet bezpečněji, takže na první pohled je světelná signalizace tou správnou volbou. Jenže ne všechny věci jsou takto černobílé. I geniální vynález může působit problémy, je-li používán nevhodně. A semafor umístěný na špatném místě, nebo fungující v nevhodnou dobu, není zdaleka prvkem dopravní bezpečnosti, ale bohužel spíše nebezpečnosti.

Semafory jsou na křižovatky navrhovány podle určitých kritérií. Podle počtu vozidel, která místem projedou za daný časový úsek, a také podle počtu přecházejících chodců. V dopravních špičkách pracovních dnů jsou na většině míst "světla" opravdu potřebná (přestože i v tomto případě se najdou výjimky), ale v dalších hodinách dne i týdne už svou funkci semafory často neplní vůbec dobře.

Tři čtvrtiny světelných signalizací fungují v Praze nepřetržitě  

Více než 75% pražských světelných signalizací totiž bohužel funguje nepřetržitě. Ve dne, v noci, o víkendech i svátcích, prostě pořád. Zelená barvička často svítí na prázdnou komunikaci a ve vedlejší uličce stojí u červeného signálu městský autobus. Jeho motor vrčí někomu pod okny a nikdo ze zúčastněných nechápe, proč ve dvě v noci, nebo v neděli v osm dopoledne, musí u semaforu stát.

Samozřejmě existují důvody, proč některé světelné signalizace mohou a mají fungovat nepřetržitě. Na dlouhých přímých nebo naopak nepřehledných ulicích, kde by během noci a volných dní řidiči nabyli dojmu, že mohou pořádně přišlápnout plynový pedál, tam je občas vhodné umístit semafor s červeným signálem, který řidiče zpomalí na povolenou rychlost a pouze při jejím dodržení mu přímo do jízdy rozsvítí signál volno.

Také pro nevidomé jsou nepřetržitě fungující semafory přínosem, protože je při přecházení chrání. Ovšem tato výhoda neospravedlňuje nepřerušovanou funkci tří čtvrtin semaforů v Praze. Vždyť již existují zařízení pomocí nichž si nevidomý může zapnout i jinak v nedělním dopoledni běžně nefungující semafor.

Semafor chrání děti, ale jen někde... 

Jaká jsou tedy negativa nepřetržitého provozu a obecně zbytečně vysokého počtu semaforů v ulicích? Různá sdružení a městské části se třeba pomocí semaforů snaží zvýšit bezpečnost dětí na cestách do škol. A tak hlavní přístupové trasy ke školám lemují řady světelných signalizací. Děti jsou tak chráněny na ranní cestě do školy, ale odpoledne, kdy použijí s kamarády třeba jinou trasu, je to už horší.

Příkladem může být nedávno instalovaný semafor na Korunní ulici u ulice Sázavské. Ráno jej děti použijí, ale odpoledne klidně mohou přecházet o ulici, dvě, nebo tři výše. Také přes stejnou Korunní ulici, se stejným počtem aut i tramvají, ale bez semaforu. Světelná signalizace je nepochybně pro děti dobrou pomůckou, ale pokud se instaluje příliš, ztrácí děti návyky, které jim pak mohou pomoci na neřízených přechodech. Neumí odhadovat vzdálenost přijíždějících vozidel, jejich rychlost a velmi často pak na "zebru" vkročí v nevhodný okamžik. Často je to proto, že zvláště ve městech díky záplavě semaforů už nemusí o přecházení vůbec přemýšlet.

Jenže "světla" nikdy nebudou všude a pro dobrou dopravní výchovu dětí je někdy daleko lepší na křižovatce instalovat zpomalovací prahy, přechod zúžit a doprostřed komunikace umístit ostrůvky, na nichž se dá vyčkávat a v klidu se rozhlédnout. Způsobů, jak vozidla zpomalit a přechody zpřehlednit je hodně, ale často se přistupuje k tomu nejjednoduššímu semaforovému řešení.

Když svítí červená v prázdné ulici 

A pak se stává, že dítě přijde ráno ke svému semaforu, rozhlédne se a vidí prázdnou ulici. Na "světlech" přitom svítí červený panáček. Tak si chlapec nebo dívka zmáčknou tlačítko, aby dostali volno. Ale protože to křižovatkovému počítači (radiči) někdy chvilku trvá, než na jejich výzvu zareaguje, ještě jednou se děti rozhlédnou, a pak suverénně přejdou křižovatku na červenou. Zajdou za roh a až v tu chvíli padá na "světlech" chodcům zelená. A u prázdného přechodu stojí auta a tramvaje, v nichž se opět všichni diví.

A nemusí jít zdaleka jen o děti. V podvečer, v noci a o víkendech se v celé Praze chodí čím dál více na červenou. Jsou semafory, kde ani tlačítka pro chodce nejsou, tudíž fungují cyklicky a chodec si volno svou aktivitou dříve přivolat nemůže. Tak se rozhlédne a jde také na červenou. První den ještě váhá, ale pak si zvykne, protože mu připadá nelogické zbytečně čekat u prázdné ulice. Je to stejné jako se zabradlími a zábranami v místech, kudy chtějí chodci přecházet. Pokud je možné je přelézt, budou to dělat, protože se chtějí pohybovat logicky a nikoli tak, jak jim kdosi od stolu předepisuje.

Horší je, že nepřetržitě fungující semafory už učí jízdám na červenou i řidiče. Znají tu svou křižovatku dobře a vědí, že večer nebo v sobotu tu sotva někoho potkají. A tak proč by třeba na červenou nemohli odbočit doprava, když mají dobrý rozhled a nic nejede? Poprvé to udělají opatrně, podruhé již s menší pozorností a potřetí takové chování uloží do své hlavy jako normální. 

Výuka jízdy či chůze na červenou zdarma! 

A to je právě největší nebezpečí semaforů fungujících nepřetržitě. Svým stálým provozem totiž postupně učí lidi chodit i jezdit na červenou. I slušní lidé vidí den za dnem další a další své spoluchodce, jak na červenou vyrazí na zebru. I poctiví řidiči jednou večer zahlédnou, že by se dalo klidně na tu červenou jet. Postupně si to více a více lidí zapisuje do svých návyků a tím se stávají nebezpečnými pro sebe i své okolí.

V ten večer, noc, či svátek jim to pravděpodobně projde vždy. Jenže jednou mohou stejný prohřešek podvědomě udělat i ve všední den, kdy spěchají, zamyslí se, nebo prostě risknou to, co dávno v jiný čas zkoušejí. A pak na jejich hazardní chování najednou někdo doplatí. Chodec, jiný řidič, nějaký člen jejich rodiny. Kdo ví... A při vyšetřování takové potenciální nehody Vám budou jako první argumentovat tím, že oni by na červenou nikdy nešli či nejeli, ale tady, zrovna tady, je to ten prokletý nepřetržitě svítící semafor naučil.

V tu chvíli bude možná už pro někoho pozdě se ptát, zda světelná signalizace má svítit nepřetržitě. Bude marné říkat, že semafor je potřebný v dopravních špičkách, kvůli kterým byl vlastně vynalezen. Pro vyšší bezpečnost chodců i řidičů je možné realizovat tolik různých stavebních a technických řešení. A ty mohou na rozdíl od trvale svítících "světel" kromě základní ochrany všech účastníků provozu lidem vštěpit i základní návyky, jak se na ulici chovat vzájemně ohleduplně a s minimem rizika.

Semafory u tramvajových zastávek? Jen to ne!

Semafor prostě není všelék. Na závěr přidám ještě jeden příklad, kterým bych to chtěl ilustrovat. U rušné tramvajové zastávky je dvoupruhová komunikace v jednom směru. Aby se zvýšila bezpečnost přecházejících chodců (zamezilo se např. situacím, kdy jedno vozidlo zastaví a druhé vedle chodce ohrozí), kdosi navrhne semafor. A přestože to myslí dobře, vytváří daleko nebezpečnější místo, než jakým bylo bez semaforu.

Pokud totiž chodec vidí svou tramvaj v zastávce, přestane se často chovat racionálně a do vozovky vkročí i v okamžiku, kdy mezery mezi vozidly nejsou vůbec bezpečné. Nenechá si přece třeba v sobotu svou oblíbenou linku ujet a nebude čekat o čtvrt hodiny déle. Opět jde tedy na červenou, jenže v tomto případě klidně může být ulice plná vozidel a řidičů, kteří vidí signál volno a přecházejícího chodce absolutně nečekají. Střety způsobené z podobných důvodů jsou prosto pro chodce těmi nejzávažnějšími.

Přitom u zastávky je podle všech současných trendů "bezpečný" semafor. Ale nenechme se mýlit. I zvýšený přechod, zúžení jízdních pruhů, zvýrazněné dopravní značení, zpomalovací šikana na jízdních pruzích pro vozidla a další úpravy mohou nesignalizovaný přechod dostatečně zpřehlednit, vozidla zpomalit a potenciálně nebezpečným situacím předejít daleko výrazněji než "světla".

Důležitý je cit pro správné dopravní opatření 

Nechápejme proto semafory jako všeléky na dopravní bezpečnost. Užívejme jich s mírou a důsledně hleďme na to, aby fungovaly jen v časových obdobích, kdy jsou pro všechny účastníky silničního provozu přínosem. Kouzlo semaforu je v účelu použití, nikoli v množství instalací, ani v součtu hodin provozu a tím méně ve výhodnosti poplatků za údržbu pro správcovské firmy.

A na závěr přidávám tři fotografie na téma: Když se chodí na červenou... Podotýkám, že snímky nejsou pořízeny se snahou odsuzovat chodce, ono se na prázdné ulici jít na červenou prostě nabízí. Ale páni policisté by přece jen pokušení měli zvládnout.

Čtvrtý snímek pak zobrazuje nejnovější pražskou signalizaci (světelně řízený přechod pro chodce na Korunní ulici), který se stejně jako 75% všech semaforů v hlavním městě činí ve dne i v noci... No, nejděte přes takto prázdnou ulici na červenou... Já se doznávám bez mučení, že tak chodím také.