Vlídný průvodce Nohavicovými písněmi a Jarkova obhajoba

Pan Hutka nám ve večerních Událostech, komentářích prezentoval svou novou píseň Udavač z Těšína. Přitom zároveň s opovržením oznámil, že od roku 1991 tvorbu pana Nohavici nesleduje. 

Možná je právě tohle Hutkův problém, protože kdokoliv zná některé Jarkovy písně, dávno v nich slyšel nejen omluvu, ale pochopil z nich i vnitřní boj člověka s věcmi, které může jen málo ovlivnit. A pokud takový posluchač vnímá texty opravdu se zaujetím, dokonce si z Jarkových písní může vzít i inspiraci pro to, aby věděl, co ho čeká, když se do podobné situace někdy v životě dostane. A pak může snadněji hledat cesty, které mu pomohou se se vším vyrovnat.

Kdyby to tak byli jen ti andělé 

Poslouchejme třeba píseň Andělé na kúru: "Předevčírem mi přišlo psaní / poslané nebeskou poštou / jen ať se prý moc neoháním / že už mi to v nebi spočtou / No jen si klidně spočtěte / já se vás nelekám / víte co mi můžete / a hádejte kam... / Jó oni všechno vědí / ti co nahoře sedí / tam v modrém blankytu / andělé v hábitu / haleluja." Jak se jinak vyrovnat s pocitem všemocnosti státního aparátu, než takto elegantně a s nadhledem zpívat o mnohem krásnějším světě andělů, kteří také všechno vědí?

Jarkova malá válka 

Když jsem poprvé slyšel píseň Moje malá válka, začalo mě trošku mrazit, protože to je přesně výpověď o tom nejniternějším světě a boji, který nikdy nekončí a pořád zuří někde hluboko uvnitř každého z nás v tisících životních situací. "Do klopy jsem si vetkl / rekrutské třepetálky / a odcházím dnes večer / do svojí malé války / ne není vyhlášena / patentem císařpána / jen ustoupit už nelze / když padne první rána / Tamboři mého srdce do oslích kůží bijí / a ve mně šikují se / korouhve kompanií / já, pacifista lásky / a věčný mírotvorce / kreslím teď lebku s hnáty / pastelkou na praporce / Velice moc se bojím / džte mi prosím palce / poteče hodně krve / v té mojí malé válce / vzpomeňte na mě v dobrém / až přijdou zprávy z fronty / já prostě odcházím jen / bránit své horizonty / Bránit svůj kousek země / čtvrt čtverečního metru / víc místa nezabírám / v botách čapce a svetru / berou mi moje moje / a proto dneska večer / jdu do své malé války / jdu do své malé války / odcházím do své války / jdu proti mečům s mečem."

V hospodě na rynku s pány verbíři 

A pokud chce pan Hutka znát pocity člověka, který musí čelit zlu ve své zemi a rozhodl se to neřešit útěkem někam daleko, třeba by si měl poslechnout píseň V hospodě na rynku: "Srdce mi svázali do kozelce / proti mně poslali ostrostřelce / a to vše proto jen / že jsem pil rum / v hospodě sedl jsem si / k verbířům / Nějaký zpěváček / za dvě stě let / jistě si vzpomene / jak jsem se hloupě splet / ale z cizího neteče / a hvězdy lžou / nesměj se člověče / naviděnou / Falešní hostinští / nám nalívaj rum / panenky za okny / mávají mládencům / Tady, co ležím teď / vyroste strom /a prachbídně zahyne / Napoleon." Ty pocity vyjádřené v písni jsou skoro hmatatelné... Nevnímáte je?

Jarkův Sudvěj 

A při tom všem Jarek určitě cítil, jak mu utíkají roky, kdy chtěl tvořit a něco dokázat, tak se prostě snažil být tím, pro co se narodil. A Jarkovi to opravdu jde, protože jeho Sudvěj mu nadělil talent, který nemohl nechat jen tak ležet a ve falešné póze jen zlobně vzdorovat. "Tolik kolik je mi teď už mi nikdy nebude / vteřina za vteřinou ukrajují můj pecen chleba / neklepej na dveře posečkej chvíli můj osude / ještě tolik věcí udělat je třeba / ještě tolik věcí udělat je třeba / Napsal jsem dopisy a rozeslal ty dopisy a čekám / s monogramem tiché naděje na poslední řádce / je čas kráčet odněkud někam / a je čas někam se vracet. 

Vítej, Karle Kryle 

Píseň Buď vítán je zase o těch klíčích, co Jarek Karlu Krylovi ve Vídni předal. Posloucháte ji a víte, že to předání klíčů bylo opravdové, že ta píseň byla napsána z čistého nadšení udělat to pro přítele. Člověka, kterého si Jarek nesmírně vážil, a který mu byl vzorem. "Buď vítán, zase mezi svými / mé klíče teď jsou i klíči tvými / nad horami poštolka lítá / stmívalo se a už svítá / buď vítán, buď vítán, buď vítán". Posloucháte a cítíte tu Jarkovu naději v hlase, že Karel Kryl opravdu brzy přijede zase domů do Československa. "Psal jsem si každým rokem / na zárubeň jeden vryp / všechno to šlo jaksi bokem / já však doufal že bude líp / na prdel by zasloužili hned / ti co nám takhle popatlali svět / ale nejdůležitější stejně je, že ses vrátil zpět."

Možná, že se mýlíme všichni

A přímo pro pana Hutku je už pár let asi určena píseň Možná, že se mýlím: "Vy náčelníci dobrých mravů / líbezní darmopilové a marnojedky / proutkaři pohlaví a aranžéři davů / vy jste mi nebyli na svatbě za svědky / Bláznivá Markéta / ta mi svědčila / že kdo vchází do světa / jako by vypustil motýla / Možná  že se mýlím / možná se mýlím / snad mi to dojde léty / snad mi to dojde léty / mám na to jenom chvíli / dojít od startu k cíli / a tak si zpívám / a tak se dívám  / a tak si dávám do trumpety." Život je o pochybnostech, omylech a chybách, ale musí se brát s nadhledem a nikoli zlobou. A soudit mohou lidé jen sami sebe.

Je těžké tancovat v minovém poli života

Protože "Život je minové pole / kde roste bodláčí vedle růže / to co tě učili v základní škole / to ti tady nepomůže / Život je popravčí četa / jenom jeden střelec náboj má / vyhnout se tomu pravému je zákon světa / je jediná věc rozumná."

Omluva? Ale za co? Omlouvat by se přece měl někdo Jarkovi... 

Přemýšlím, proč je na světě stále tolik záště, která někoho motivuje k tomu, aby na jiného člověka plival, přestože zdaleka nemůže znát všechny souvislosti? Přemýšlím, jakou omluvu chtějí od Jarka Nohavici jeho oponenti slyšet? Za co se má omlouvat? Že bojoval svými zbraněmi obyčejného člověka, kterému byla a je vším jeho země a jeho rodina. Nemohl utéci pryč do ciziny, protože jeho rodný kraj vždy formoval jeho osobnost a tvorbu. Nemohl nebránit své blízké, kteří mu vždy byli inspirací. Nemohl zůstat dlužen své citlivé a zvídavé povaze, která mu vždy velela zkoumat, s kým má tu čest, a kdo je nepřítel. Musel to vše nějak vybalancovat, aby sám přežil, mohl tvořit a pokud možno nikomu neublížil. 

Vyrovnání se s minulostí 

A podle všech známých dokumentů opravdu nikomu neublížil. Naopak. Celá jeho malá válka přinesla neuvěřitelné písně, které by bez toho, co mu minulý režim prováděl, nikdy nevznikly. Nikdy bychom je nemohli poslouchat a snažit se vnímat všechny souvislosti. Pro mě osobně se v celé naší zemi zrovna a jedině Jarek Nohavica s minulostí vyrovnal nejlépe. Nejen, že se vzdal alkoholu a cigaret, které ovlivňovaly jeho mysl, ale dokázal svůj talent využít k tomu, aby nám ostatním sdělil, jak bojovat se zlem, nebo alespoň jak o tom v hlavě dokázat přemýšlet a poučit se z toho.

Hon na člověka

Kdo nechce slyšet Jarkovu omluvu, nikdy jí neuslyší, i kdyby zazněla tisíckrát. Kdo chce jen špinit jiné, měl by si uvědomit, že právě tyto vlastnosti dlouho udržovaly celou mašinérii STB v chodu. A kdo věří bez sebemenší pochybnosti nějakým poznámkám příslušníků STB v kterémkoli spisu na kohokoliv, měl by se zamyslet nad tím, že stejné poznámky byly ve spise také například Milady Horákové. Celá veřejnost je brzo měla za pravdu a v davu bez sebemenších pochybností skandovala cosi o zrádkyni národa a volala po okamžitém trestu smrti. Kam to vedlo, je všeobecně známé... 

Vždyť víme tak málo. Média nám svět servírují zkreslený do od reality úplně odlišné podoby. A soudit jiné je pak tak snadné. To ti souzení s tím musí žít, ne my. A je opravdu smutné pronásledovat znovu lidi za to, že byli již v minulosti pronásledováni. Nepřipomíná Vám to osud vězňů z II. světové války a letců z Británie, které komunisté pro jistotu izolovali v padesátých letech znovu... Proč máme pořád tendenci chyby historie opakovat? 

Proto nesuďme jiné a přemýšlejme o tom, kým jsme sami. K tomu vlastnímu přemýšlení jsou nejlepší pomůckou právě Nohavicovy písně. Poslouchejme... Vždyť tolik věcí udělat je třeba, tolik písní...

P. S.: Doufám, že mi Jarek Nohavica odpustí, že jsem většinu tohoto textu sestavil z jeho myšlenek a písní. Právě jeho písně totiž mluví samy a není k tomu již potřeba moc dodávat.